Smutek
Dívala se z okna a dokola si pouštěla tu nádhernou písničku. Venku už dávno všechno pohltila tma. Obrovská černá plocha plná malých zářivých teček, která nám každý den dokazuje, jak nicotní jsme všichni na této planetě, jak nicotní jsme oproti té nekonečné ploše plné tajemství.
Seděla u okna nehnutě a tajemně, jakoby se jí odehrával v duši dlouhý, možná nekonečný příběh. Vůbec nepozorovala, co se děje venku. Hleděla mnohem dál. Tam, kam dohlédla jen ona, tam, kam nikdo jiný nesměl. Všechny ty paneláky, kopce a stromy skrz které teď hleďěla, představovaly nějakou část jejího života. Jakoby v té krajině byl zapsán její celý život.
Nepřemýšlela o ničem, necítila nic. Žádnou bolest, žádnou radost.
Po ruce stékaly pramínky krve. Tak tenké a pomíjivé, jako tento den. Tak silné a důležité, jako tento okamžik. Ale ona necítila nic! Jen na chvíli dovolila, aby jí vzpomínka donutila vrátit se do reality. V takových chvílích se jí jen potvrzuje, že svět, ve kterém je ona šťastná je někde naprosto jinde.
Seděla se sklopenou hlavou a tak trochu připomínala pouliční lampu. Ta měla také sklopenou hlavu. Ale přecejen byl mezi nimi jeden významný rozdíl. Ta lampa měla ještě sílu. Sílu svítit. Svítit a svým světlem pomáhat a těšit lidi, kteří kolem ní chodí. Na to ona už neměla. Naprosto bez energie, bez jakékoliv možnosti těšit sama sebe, natož rozdávat světlo ještě dál.