5. 4. 2009
Slunce už dávno ulehlo ke spánku. Je noc. Doba, kdy je krajina kolem nás tajemná a plná melancholie...
Procházela se a vzpomínala na všechny ty krásné chvíle strávené na tomto místě. Všechny ty vzpomínky se vracely stále dokola. Přála si, aby bylo všechno jako tenkrát. Čím víc ale vzpomínala, tím víc si uvědomovala, že to všechno je už minulost, že už se to v jejím životě odehrálo, a že nic z toho nejde vzít zpátky. Posadila se a víc se zahloubala do svých myšlenek. Chtěla jich alespoň pár vtisknout na papír, ale marně. Srdce, obtěžkané vzpomínkami a bolestí z pocitu, že nic z toho se nevrátí, už jí nedokázalo vést ruku.
Celé město bylo zahaleno černým závojem noci. Pár pouličních lamp se snažilo dodat mu trochu života svým světlem, ale nic nezmohlo proti té obrovské síle, která každý den ukládá všechno živé ke spánku.
Po jejím obličeji stékaly ty nejlehčí a nejjemnější perly na světě. Jakýsi poslové od srdce, že s ním není něco v pořádku. Jakýsi léčitelé, kteří mají alespoň trochu ulevit duši od jejího trápení. Perly pomalu stékaly po zasněné tváři, až dopadly na zem. Ozvalo se lehounké cinknutí. Tak lehounké, že ho mohly slyšet jen hvězdy na nebi.
Jen ony jsou totiž pravými přáteli. Vědí o nás lidech všechno, vždyť není noci, kdy by nás nehlídaly. I když je zakryjí tmavé mraky.
Lehounký vítr pozvolna zesiloval, vzduch houstl. Bouřka ohlašovala svůj příchod a neúprosně ho potvrzovala hlasitým burácením.
Srdce se začalo svírat. Už nesmí vzpomínat, pryč od vzpomínek! Ale nešlo to. Byly stále tam. Dokola a dokola se jí v hlavě odehrávaly celé scény, celé dialogy. A každá další vzpomínka s sebou přinášela záplavu slz. Už neviděla jiné východisko, jak se zbavit té vnitřní bolesti.
Kap, kap... z nebe se snášejí kapky a jak dopadají na zem, zní to jako pochod vojáků. Bouřka ovládla nebe. Nezapomněla ani na své věrné spojence blesk a hrom. Ti tančili po nebi důstojně a s elegancí, jako zamilovaný pár na parketě.
Kap, kap, kap... po ruce stékají tenké rudé pramínky. Alespoň na chvíli – vysvobození...
Komentáře
Přehled komentářů
Co na to říct... Prostě krása ! Krásně upravený web, krásně napsané pocity, na člověka přímo dýchá ta atmosféra, když to čte. I já měl podobné stavy a trápily mne docela dlouho, nakonec jsem ze z toho vydrápal za pomoci člověka, který se to dozvěděl, začal to dělat taky a nakonec to byl on, kdo mě z toho tahal. Tobě přeji totéž - Najdi silnou vůli a zatni zuby, bude lépe
Co říct.
(Ráďa, 18. 6. 2010 17:34)