1.5.2008
Měla
přijít ve 3, přišla v půl 4. Myslela si, že jí to projde, jako už jednou,
ale ouha, mamina byla vzhůru. Jen vlítla do jejího pokoje a zařvala, že má
zaracha. Natálie padla do postele, semkla polštář a po tváři se jí začaly
kutálet malé kapky. Ty kapky, někdy následek bolesti, někdy následek velikého
štěstí. Ty, které stékaly Natálii po červených tvářích nepředvídaly nic
radostného. Pomalu se začaly slévat v malé pramínky a ty se lehce a pomalu
nesly dolů, až bylo slyšet jen teňounké cinknutí o polštář.....Vždyť ona má
přeci divadlo a šerm a mažoretky...!!!! Co teď bude dělat? Je pitomá, večer to
byl nádherný, ale nemusela si být tak jistá tím, že rodiče budou spát a mohla
přijít včas. Vždyť by jí to přece nic neudělalo, kdyby přišla včas.....Tentokrát
si za to mohla jen a jen sama a ona to věděla. A právě to jí ještě víc
umocňovalo špatnou náladu. Najednou jí napadlo, jak si alespoň trochu pomoci od
bolesti, kterou měla v srdci. Šla do kuchyně a donesla si nejostřejší nůž,
který našla..... Už to nedělala pěkně dlouho. Naposledy před rokem. Od té doby
měla celkem šťastné období, tak už to neměla zapotřebí. A ani se jí do toho
nikdy už nechtělo. Až teď. Vzala nůž a pomalu si začala jezdit po ruce.
Nepotřebovala vidět krev jako někdo, potřebovala cítit bolest. Jinou bolest,
než jakou teď měla v sobě. Alespoň trochu se jí ulevilo. Až pak jí došlo,
že zase sklouzla k něčemu, co nechala dávnou minulostí a z čeho měla
tenkrát radost, že se toho zbavila. Ale nemohla si pomoct.
Ráno se
budila postupně po hodinách. Vždycky přemýšlela, jestli už vstane, ale pak si
to zase rozmyslela. V půl 9 si uvědomila, že musí napsat vedoucí na
divadle, že nepřijde. Jak očekávala, sms která jí od ní přišla nazpátek nebyla
zrovna milá. Nedivila se, vždyť už na divadle nebyla nejmíň 3krát za sebou.
V jedné pohádce hraje jen malou roli, takže to nevadilo, ale v té
druhé hlavní a prostě takhle se trénovat nedá. Věděla to, nedivila se vedoucí,
že byla naštvaná, vždyť ona sama byla naštvaná na sebe, že si tohle způsobila
kvůli takové blbosti.
Zhluboka
se nadechla a šla se mamince omluvit. Přemlouvala, prosila..... nakonec se jí
to povedlo, na divadlo může.
Přes
dopoledne, co byla Natálie pryč její mamina přecejen trochu vychladla a už byla
vstřícnější. Po dohodě, že druhý den bude Naty dopoledne hlídat bráchu ji mamka
pustila i na šerm. A dokonce ji i na zámek hodila, což se Natálii líbilo,
protože tam byla o čtvrt hodiny dřív a mohla si tedy jít sednout na své oblíbené
místo. Na místo, na které ještě před rokem chodívala, než ještě měla tolik
zálib, když jí bylo smutno, nebo když potřebovala vypustit z hlavy okolní
svět. Od doby, co začala šermovat a tancovat, už tam nebyla, třeba jen šla
kolem a někým, ale už tam nebyla nikdy sama. Až zase teď. Bylo jí nádherně.
Pozorovala zámek a krásu města a najednou se vrátila o rok zpátky. Do doby, kdy
neznala Tomáše ani Petra, ani nikoho ze šermířů. Do doby, kdy žila sama pro
sebe, nikomu o sobě nic nevykládala a když jí bylo smutno, jednoduše vyrazila
na zámek. Nepotřebovala se nikomu svěřovat, nepotřebovala být nutně středem pozornosti
a bavit celé okolí. Najednou to v ní všechno bylo zpátky. Řeknete si, to je
přeci špatné, že se zavírala do sebe. Ale jí takhle bylo nejlíp. Dnes při pohledu
ze svého oblíbeného místa si uvědomila, jak moc se změnila za ten rok, co poznala
tak skvělé lidi. Byla praštěná, ráda s lidma, a když ji bylo smutno, Tomáš
jí byl vždycky na blízku. Zvykla si, že mu může říct všechno. Ví o ní prakticky
všechno hodně věcí mu řekla sama, hodně věcí poznal. Ale taková přeci ona
nebyla, než ho poznala. Až teď si pořádně uvědomila, jak jí změnil. Nikdy
nechtěla být na někom závislá, nikdy toho o sobě nikomu neřekla tolik, jak
právě jemu.
Ale byla
to asi ta kouzelná atmosféra, která jí alespoň pro dnešek vrátila do jejího starého
já. Už nemá potřebu se chechtat na celé kolo, už nemá potřebu se každému zpovídat
z toho, co udělala a s každým si vyprávět o své špatné náladě. Byla tu
ona a byla tu jen pro sebe. Zní to možná sobecky, ale jí tak je nejlíp........
Šerm
začal prakticky bez problému a bez problému i probíhal. Až do doby, kdy Naty
omylem lehce řízla kordem svého protivníka. Tak to už je moc! Vyběhla ven, měla
chuť do něčeho kopnout, nebo utéct domů, se vším skončit. To už je podruhé v tomhle
týdnu! Bylo jí nanic z ní samé.
Řvát při
šermování? Hm, ale jak? Nešlo jí to, nevěděla jak, a navíc vůbec neměla náladu
a chuť šermovat. Jak se kordu nikdy nebála, od minulého týdne pečlivě
pozorovala při souboji jeho špičku. Dnešek jí ještě utvrdil, že kord může být
nebezpečná zbraň a nepatří do ruky takovému nemehlu, jakým ona je. Věděla, že
to kazí a to nejen sobě, ale celému týmu, ale prostě jí to nešlo. Při souboji
si připadala jako prkno, nevěděla jak řvát. A zkoušet souboj rychle? Když ho
zkoušeli poprvé rychle s Danem – dopadlo to tak jak to dopadlo. Když
zkoušela s někým jiným jiný souboj rychle, dopadlo to podobně. To je moc!
„Sem
neschopná. Divadlo v DDM se zdržuje kvůli mě, že nechodím na zkoušky a
divadlo se šermem bude v mém případě naprostý propadák. Hlavně teda ty
souboje. Co když někoho ještě zraním?
Prostě
sem se vůbec neměla do ničeho takového pouštět. Příští rok už divadlo hrát
nebudu, na mažoretkách budu jen ve skupině, žádné sólovky a jiné kraviny a se
šermem, to se ještě uvidí. Stačí, že ještě letos mě
čeká soutěž se sólem. Chtěla sem ho vylepšit, ale kašlu na
to. A soutěž se skupinou a pak hromada vystoupení. Už na to nějak nemám sílu. Prostě se
na všechno vykašlu, aspoň bude víc času na školu, protože tu pěkně odbývám a
naši se pak vztekají.“
Své
pocity píše někdy po večerech do počítače. Nikoho s tím nechce otravovat,
počítači to nevadí. Může mu říct všechno a nemusí mít strach, že by mu svojí
špatnou náladou přivodila také špatnou náladu......