18. 4. 2008
Blížil se
dlouho očekávaný den. Mistrovství s mažoretkama. Jako již předcházející 4
roky se konalo v Natáliiným rodném městě. Těšila se na to a moc už dlouhou
dobu. Ale dneska jí radost nějak přešla....
Byl den
před mistrovstvím a to znamenalo – velká, téměř celodenní zkouška v místě
mistrovství. Všechny už věděly, že začíná jít do tuhého. Braly to víceméně
s klidem, ale ať si každá říkala co chtěla, všechny měly alespoň trochu
strach. Byl tu opět den, kdy se v člověku mísil strach a zároveň ten
úžasný pocit, možnost se účastnit na něčem tak velikém. Možnost, být na jakémsi
vyvrcholení každoročního snažení. Měsíce zkoušek se promítnou zítra do 3 minut.
V těchto 3 minutách musí každý ze sebe vydat to nejlepší. Všichni
v sobě cítili ten tlak.
Natálie
přišla na místo zkoušky s dobrou náladou. Věděla dobře, že ji čeká dlouhá
zkouška, že večer přijde domů a padne do postele, ale to milovala. Milovala ten
pocit přijít domů utahaná a mrtvá, protože věděla, že to je výsledek snažení
se. Výsledek něčeho, co dělá s obrovskou láskou a chce být nejlepší.
Nezastírá to, prostě chce. Chce vyhrát. Ten den před mistrovství je pro ni
vždycky plný adrenalinu, je v naprosté euforii a i to i když už je 5
odpoledne a má za sebou hodiny tréninku....
Dobrá
nálada ji nevydržela tak dlouho, jak si myslela. Dlouho odkládala zkoušení
svého sóla, nepřipouštěla si, že nějaké sólo vůbec má. Věděla totiž, že se na
ní bude dívat dost lidí, a ona to sólo vymýšlela týden před mistrovstvím. Vůbec
ho neuměla, všechno jí padalo a tušila, že to bude zítra pěkná ostuda. Ale
nepřipouštěla si to. Holky do ní několikrát hučely, ať jde zkoušet, ale ona
nechtěla. Vždyť kdyby každý viděl jak jí to nejde, byla by to pro ní porážka. A
ona nesnáší porážku!!
Poprvé si
sólo zkusila, když tam nebylo moc lidí. A dopadlo to jak, jak říkala. Popadalo
jí, co mohlo. Vzdala to, ale ještě si stále nepřipouštěla, o co vlastně jde.
Zkoušet nechtěla, nechtěla cítit ten pocit prohry nejen v očích ostatních,
ale hlavně v sobě. Byla na sebe naštvaná, že přípravu takhle podcenila,
měla začít trénovat daleko dřív. Jako vždy nechala všechno na poslední chvíli a
teď se jí to vymstilo. Ostatní se jí snažily podpořit, ale to stejně
nepomáhalo. „Tak jdi zkoušet“ říkal každý, ale nikdo si neuvědomoval, že každá
zkouška jejího sóla a každý pád hůlky pro ní znamenal bodnou ránu. Nejradši by
to zrušila. Cítila, že to bude hrozná ostuda. Nejradši by utekla pryč a vrátila
se až bude po všem. Ale to nemohla. Měla přece zodpovědnost i vůči souboru.
Když to zítra zkazí, bude to ostuda pro celý soubor, nejen pro ni.
Rozhodla
se – půjde zkoušet. Moc se jí nechtělo, protože za nima přišla Monika, bývalá a
naprosto úžasná kapitánka, která sóla vždycky vyhrávala. I když se s ní
Natálie bavila bez problému a normálně, měla k ní. alespoň co se mažoretek
týče, velký respekt. Ale byla to právě Monika, která se jí snažila uklidnit a
utěšit. Ale Natálii to stejně nešlo. Čím víc to zkoušela, tím víc jí to padalo.
Když
takhle v jednu chvíli nezkoušela a povídala si s Monikou, někdo jí
zakryl oči. Neměla ponětí, kdo to je. Když se otočila............stál tam
Tomáš. Zírala na něj s otevřenou pusou, vždyť přece říkal, že nepřijede,
že je v práci.... Nevěděla, co má říct, byla naprosto ohromená ale zároveň
strašně šťastná. Mrzelo jí, když řek, že nemůže přijet, je pro ní vždycky
obrovskou oporou. A teď tu stál! Stál tu úžasnej človíček a jí najednou
opustila špatná nálada. Věděla, že má vedle sebe člověka, který ji vždycky ve
všem podrží, svého nejlepšího kamaráda. Musela to jít rozdejchat, jinak by se
snad rozbrečela štěstím.....
Zkoušky
probíhaly dál, střídaly se kadetky, juniorky a seniorky, sóla, dua a
miniformace. Jen Natálie nezkoušela sólo. Udělat si ostudu ještě před Tomášem?
No to v žádném případě. Ale pak přeci jen zkoušet začala. A hůlka padala a
padala.... blížil se večer, čas k trénování se neúprostně krátil a její
sólo vypadalo příšerně. Věděla to a pomalu se začínala ponořovat do
deprese....Tušila, že ostatní si určitě myslí, že přehání, když se vzteká kvůli
takové maličkosti. Ale pro ni to nebyla maličkost. Odjakživa je celkem
cílevědomá a taková prohra a ostuda na mistrovství něčeho, co dělala tak
strašně ráda pro ní nebyla maličkost.....Odběhla do šatny, aby ji nikdo
neviděl. Tam měla klid, tam se mohla ponořit do sebe a nadávat jen sama sobě,
že byla takový lajdák a celý to podcenila. Myslela si, jaká to bude brnkačka
vymyslet si sólo týden před soutěží a pak se předvést v plné kráse. Nebyla
tak dobrá, aby tohle zvládla. Po tváři se jí začaly kutálet teplé slané
perly....... připadala si jako slaboch, který nic nezvládne a zároveň začínala
mít bláznivou náladu. Takovou, jakou má člověk, když už vážně nemůže a snaží se
tu únavu a depresi přebít tím, že blbne, směje se - prostě případ jako stvořený
pro Bohnice.
Otřela
oči a vrátila se zpátky. Holky stály u Tomáše a dalších kámošů, ale ona za nima
nešla. Radši si sedla sama, neměla náladu si s někým povídat. Nakonec tam
na chvíli šla, poslouchala rozhovory ostatních, ale ona sama neměla sílu si
povídat. Věděla, že Tomáš pozná, že jí není nejlíp, taky že poznal, ale tentokrát
si nepovídala ani s ním. Akorát by mu přidělávala starosti....
Rozhodla se, že si naposled zkusí sólo.......
Vzdala ho v půlce, protože to bylo
příšerný........